Byl čtvrtek kolem poledne, ani ne dva dny před startem populární amatérské soutěže Ve stopě Valašské zimy, když mi zavolal vítěz dvojkolek z nedávného Rally Silvestru, Pavel Prášil, a nabídl mi možnost svezení se v jeho tréninkovém voze, po boku Tomáše Sedláčka. Nabídka se mi zdála velmi zajímavá a tak jsem ji přijal. Pilot byl na trati Stopy i amatérských soutěží absolutní nováček a pro mě to byla pátá účast v tomto podniku, když jsem zde začínal s Jaromírem Tarabusem a před dvěma lety jsem po boku Daniela Vladyky vybojoval s vozem Škoda Favorit skvělé 17. místo absolutně.

V pátek večer jsem se se svým jezdcem viděl podruhé v životě a hned jsme se vydali vyřešit poslední formality u pořadatelů a na obhlídku tratě. Nejdříve jsme vyjeli na Barák. Tato RZ je v itineráři Stopy od nepaměti. Ničím nepřekvapila a tak nám stačil jeden průjezd. To Ploština byla úplnou neznámou a tak jsme ji projeli 3x, ale rozpis jsme nepsali. RZ Raková vypadala naprosto příšerně. Po mohutné oblevě stekla voda z okolních polí na komunikaci a zmrzla. Auto se tak ve smyku chovalo naprosto nekontrolovatelně a několik posádek zaplatilo za seznámení s touto RZ zmačkanými plechy. Po prohlídce trati jsme s jezdcem konstatovali, že si neděláme žádné ambice a hlavní prioritou pro nás bude v klidu bez chyb dokončit soutěž a nedojet jako poslední.


Ráno byla na cestách totální klouzačka a tak spousta posádek zažila svou první krizovku už při příjezdu k ranní prezentaci. Před startem přišla malá nervozita a už se jelo. První RZ byla motanice na hřišti. Nemohli jsme se dohodnou jak objet kuželku a už tady jsme museli couvat. Bylo to jen malé zahřátí a už jsme stáli na startu Baráku. Začalo velice silně pršet, ale podle zpráv managera RSP Štěpána Formana na vrcholu sněžilo. Bohužel se před námi ztratilo na trati vozidlo a tak náš start musel být asi o dvacet minut pozdržen. Bylo to velmi nepříjemné, protože kvůli dešti spousta diváků odcházela a my jsme byli první posádka po dlouhé pauze. Nakonec jsme za troubení odstartovali a RZ projeli poměrně v klidu, když jsme museli několikrát kvůli divákům zpomalit. Stejná situace se opakovala i na Ploštině, která byla celá pod sněhem. Tady jsme museli dokonce téměř zastavit, když jeden z diváků odnášel z trati svého psa. V první zatáčce mezi domy jsme pak couvali, protože se předek vozu zastavil o sněhovou barieru. Pokračovalo se ale dále a další potíže přišly až v samém závěru RZ. V poslední nepříjemné levé zatáčce jsme měli štěstí, neboť naše "fáčko" skončilo v barieře, asi metr za letmým cílem. Pokračovalo se dále rychlou Rakovou, která naštěstí nebyla pod ledem a sníh byl jen v několika zatáčkách. Největší naše krize paradoxně nepřišla na RZ, ale při přejezdu k přeskupení. Nějaký šílenec se vyřítil z protisměru a ve velké rychlosti nám ustřelil zrcátko, které se nám však podařilo na konci rally najít. Půlka soutěže byla za námi a pokračovalo se dále. Motanici jsme tentokráte zvládli mnohem lépe a bez chyb. Barák jsme taky jeli mnohem rychleji. Diváků už citelně ubylo, ale někteří byli hodně pod vlivem slivovice a mnohé posádky to s nimi neměli jednoduché. Průjezd vizovickým Col de Turini byl taky bez problému a nezaskočil nás ani sníh, který diváci naházeli do zatáčky. RZ Ploština měla v druhém průjezdu úplně jiný charakter. V místech, kde jsme poprvé hrabali se udělaly koleje, a tak se dalo jet poměrně rychle. U retardéru na Ploštině, který se stal osudným mimo jiné i Aleši Trhlíkovi (blatník, přední maska,…), jsme se nevyhnuli couvání z "mlíka." Naše největší ztráta však přišla v posledním retardéru, kde pořadatel ukazoval žlutou vlajku, neboť za ním byly odstaveny dva vozy. Tady jsme museli opět couvat a ke všemu nám zdechl motor. Malé divadélko jsme opět přichystali do poslední zatáčky, tady jsme se přetočili, urvali SPZ-ku a do stopky jsme museli couvat. Poslední RZ Raková se jela na mokru, poměrně rychle, ale bez větších chyb. Za letmým cílem jsme si s Tomášem podali ruce a vyjádřili spokojenost s průběhem soutěže.

Závěrem bych chtěl poděkovat Pavlu Prášilovi za půjčení vozu a starost o naši posádku, pořadatelům za velmi dobrou organizaci a ochotu pracovat ve velmi nepříznivých podmínkách, Jaromíru Tarabusovi, který byl ze všech našich fanoušků ve vizovickém Col de Turini nejvíce vidět a svému jezdci, který mě dovezl až do cíle před vizovickou Sokolovnou.